Poslední dobou se nám tu rozmohl takový nešvar. Zvláště před volbami. V plné nahotě se zde ukazuje lesk a bída vzdělávání. Toho českého. Našeho, vesničko-střediskového.
I bájný Sisyfos by znechuceně sešel z kopce a nechal onen balvan, ať si dělá co chce, než aby spočítal kolik článků, studií, výzkumů, průzkumů na téma nutnosti změn v českém školství v posledních letech vyšlo. Aby bylo jasno – jsem určitě pro diskusi, ale ta by měla míti nějaký začátek, zápletku a pak nějaký závěr. Současná diskuse ohledně školství připomíná spíše rozhovor mezi Švejkem a feldkurátem Katzem – jedním slovem absurdní.
Dle mého názoru by stačilo dát stranou různé ideologické poučky, zbavit se poukazování na to, že to nejde, že jsme úpěli pod Habsburky, nacisty, komunisty, havlisty, klausovci a podobně. Je to směšné. A přitom je v sázce poměrně hodně. Již teď je deset, možná spíše dvacet minut po dvanácté.
Občané České republiky jako by stále nechápali, že stát, potažmo MŠMT, není orgánem ve společnosti jim nadřízeným, ale naopak jimi tvořený. A to tu jde. Společnost sama si má zvolit takový vzdělávací sytém, který akutně potřebuje, s ohledem ne na přítomnost, ale i na blízkou budoucnost. Důkazem budiž již vzniklé a stále (byť MŠMT nepochopitelně přidušené) vznikající školy nestátní, různého ražení, které naplňují poptávku osvícených rodičů po kvalitním a upotřebitelném vzdělání.
Aby se vlk nažral (nebo spíše aby se už konečně odebral do věčných lovišť) a koza zůstala celá, stačí málo. Prvním krokem by mělo býti zrušení povinné školní docházky. Je to anachronismus. Pokud chcete mít vzdělané děti, posílejte je do škol, budete mít třeba daňové úlevy (a samozřejmě v budoucnu společnosti prospěšné jedince). Pokud vaše děti nebudou vzdělávány, váš problém, vaše odpovědnost. Druhým krokem budiž decentralizace školství. To nynější je těžkopádné, pravá ruka neví, co dělá druhá. Třetí krok – otevřete možnost vzdělávat děti, mládež i těm, co nemají papír z pedagogické fakulty! Biolog, chemik, historik, filolog jistě zastane stejně kvalitní, ne-li kvalitnější, práci jako (než) absolvent pedagogické fakulty. Čtvrtým krokem, vcelku logickým, je důstojný plat toho, kdo vzdělává. Peníze tu jsou, jen se s nimi neumí hospodařit a priority jsou pokřivené. Pátý krok – změňme současný systém přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách. Současná situace je tristní – způsob přípravy na budoucí povolání (nesmyslné memorování nepotřebných faktů, rigidní lpění na pochybné tradici, absence relevantní praxe) je prostě out.
Výše zmíněné kroky, chcete-li navrhované změny k lepšímu, nejsou produktem či důsledkem současného 21. století. Dosti podrobně je popsal již v sedmdesátých letech minulého století Ezra J. Mishan ve své publikaci Spor o ekonomický růst. Vřele doporučuji, je to záživné a inspirující čtení.
Proto je dobře, že se každá (téměř!) z politických stran snaží do svých programů ohledně změny vzdělávacího systému něco zakomponovat. Je jen na voličích, co si vyberou a samozřejmě zhodnotí, zda je ona strana slíbené změny schopna reálně splnit či zda to není opět jen jakýsi výkřik do tmy.
V případě zakonzervování současného stavu vzdělávacího systému reálně hrozí, že budeme nejen montovnou, ale i dějištěm absurdních dramat, kde hlavními postavami budou Švejk a feldkurát Katz.