Bludičky jsou pohádkové postavy, které v noci nebohé jedince svádějí ze správné cesty. Výsledkem je utonutí v močále.
Při sledování jak politické, tak i mediální scény mám pocit, že se z doby postfaktické (kdy fakta jsou různě překrucována až člověk ani neví, co tím básník chtěl říct) stává doba bludičková.
Ta je definována prostě – místo relevantních faktů jsou lidem předkládány bludy, oděné do hávu serioznosti, nejlépe podložené nedoložitelnými zdroji.
Což o to, už jsme se nějak popasovali, že Ferdinand Peroutka napsal/nenapsal jistý článek. Jiří Brady byl/nebyl pozván na jistou ceremonii. Tomio Okamura vytuneloval/nevytuneloval svou předchozí politickou štaci. Heslo Sýrie ve Wikipedii bylo/nebylo dočasně nedostupné. Twitter Donalda Trumpa a jeho důležitost/nedůležitost. Příkladů by se našlo jistě více.
Jak se bránit před bludičkami (bludičkáři)? Nijak těžce – stačí používat metodu ZSR – Zdravý Selský Rozum.
Osobně tuto metodu využívám poměrně často. Naposledy při četbě článku mého „oblíbence“, Bludičkáře č. 1. Páně Vondruškovy texty jsou pro mě vždy zdrojem nefalšovaného veselí, které postupně nahrazuje pocit beznaděje a zmaru.
Autor, který se prezentuje jako historik, působí jako bludička nejvyššího levelu. Jeho srovnávání nynějšího povolebního vyjednávání politiků s jednáním mezi kališníky a katolíky v polovině 15. století je „zajímavé“. Z několika důvodů – směsici nesourodých faktů (povaha jednotlivých aktérů, jejich psychické rozpoložení, pohnutky) doprovází sdělení o škodlivosti tehdejší katolické hierarchie, která je stejná jako chování nynější Evropské unie. Rozuměj – prohnilá katolická církev=byrokratický diktát EU.
Je to stejné, jako bych srovnával stav pravěkých zemědělců s těmi dnešními, tak hojně podporovanými dotacemi ze strany EU.
Srovnávat nesrovnatelné a poté výsledek předkládat veřejnosti jako nezpochybnitelný fakt je zrůdné. Nebezpečné.
A právě toto mají všechny bludičky/bludičkáři stejné – jsou nebezpeční, svedou poutníka na tomto světě do světa jiného, temnějšího.